Dějiny účetnictví – od nejstarších dob po středověk – 2. část

Drhání po celé zeměkouli – uzly a korálky

Drhání je technika splétání šňůr a provázků, co má ale společného s účetnictvím? To, co je její podstatou – uzly.

V historii účetnictví hrají uzly zajímavou roli. Používání uzlů pro evidenci a záznamy bylo rozšířené v několika starověkých kulturách, zejména v oblastech, kde nebylo rozvinuté písmo. Tento systém byl jednoduchý, ale účinný způsob, jak zaznamenávat důležité informace, jako jsou dluhy, obchodní transakce, daně nebo jiné účetní záznamy.

Uzlové účetnictví bylo používáno v různých oblastech celé Země. V Jižní Americe používali uzly Inkové, kteří vyvinuli systém zvaný „kipu“ (nebo quipu). Nevystačili si jen s různými typy a počty uzlíků, ale používali i barevné šňůry.

Na druhé straně zeměkoule ve starověké Číně před vynálezem písma také uzlovali. Že byl tento účetní systém používán, se dočteme v díle filozofa Konfucia. Nebyli by to Číňané, kdyby praktické stránce uzlů nevtiskli i stránku symbolickou. A tak jsou uzly dodnes důležitým prvkem čínské kultury, zejména ve formě ozdobných uzlů, které slouží jako symboly štěstí, jednoty a prosperity.

Ačkoliv již nemají účetní funkci, v minulosti možná právě tyto symbolické uzly vycházely ze starších účetních praktik.

V jiných částech světa nebyly používány tak sofistikované systémy, jako ve zmíněných kulturách. Na Havaji před příchodem kolonizátorů místní rybáři používali uzly nejen k uvázání lodi, ale také pomocí nich sledovali své úlovky a stav zásob. Obdobně využívali uzly námořníci a rybáři Polynésie. Některé africké kmeny využívaly uzly k evidenci množství a hodnoty zboží, ale i k sledování závazků a smluv.

Když máme provázek, co na něj tak navléknout korálky. Irokézové a jiné kmeny Severní Ameriky používali wampum, což byl utkaný pás nebo provázek s korálky z mušlí. Pomocí nich se zaznamenávaly smlouvy a dohody, přičemž korálky a vzory určovaly sliby nebo závazky. Wampum se také používal jako forma měny pro obchodní transakce.

S použitím korálkových pásků se pak potkáme též v Africe i Oceánii. V Tibetu existovala tradice používání korálkových náhrdelníků k evidenci majetku a dluhů.

Papyrus, pergamen, papír

Tam, kde se vyvinuly velké územní správní celky, si lidé s korálky již nevystačili. Ve starověkém Egyptě bylo účetnictví důkladně propracované a mělo klíčovou roli v organizaci státní správy a ekonomiky. Písaři byli vzdělaní úředníci, kteří vedli záznamy o majetku, daních, sklizních a pracovních povinnostech. Účetní systém byl nezbytný pro fungování velkého a centralizovaného státu, který spoléhal na efektivní řízení zdrojů a pracovní síly.

Záznamy byly zapisovány pomocí hieroglyfů, či jejich zjednodušené formy, na papyrus. V mnoha egyptských hrobkách, zejména vysokých úředníků, byly nalezeny papyrové svitky a kamenné záznamy, které ukazují, jak složité a detailní účetní záznamy byly vedeny.

Přesné a kontrolované účetní záznamy pak vedli kněží v egyptských chrámech. Chrámy sloužily jako centra ekonomické aktivity a hrály klíčovou roli ve sběru a distribuci zdrojů.

Papyrus byl klíčovým materiálem pro účetní záznamy nejen ve starověkém Egyptě, ale později i v dalších kulturách v oblasti Středomoří – ve starověkém Řecku a Římě – a na Blízkém východě, kde vytlačil již zmíněné hliněné tabulky.

Ve starověkém Řecku účetnictví více nabývalo na významu. Městské státy potřebovaly evidenci pro svou správu a výběr daní. Účtovalo se nejen o obchodních transakcích, ale bylo zde třeba účetnictví státu, působili zde bankéři v chrámech i soukromí bankéři, kteří již používali i účty o dvou stranách.

Od Řeků převzali účetní dovednosti Římané. Ti pro správu své velké říše a jejích provincií potřebovali sofistikovaný systém účetnictví, který zaznamenával jak výdaje na správu, tak výdaje na válku. Proto se v Římské říši objevuje první systém účetních knih: byly to adversaria (poznámkové knihy) pro denní záznamy, ze kterých se přepisovaly záznamy do knih codex accepti et expensi (kniha příjmů a vydání) a codex rationum (kniha účtů).

Vraťme se ještě trochu zpět, a to do druhého století před naším letopočtem. Tehdy egyptský vládce zakázal vývoz papyru z Egypta. Bylo proto nutné poohlédnout se po něčem dalším, na co by bylo možno psát. S výrobou nového materiálu se začalo v maloasijském městě Pergamon a podle něj právě pergamen získal své jméno. Pergamen je nevydělaná, při napětí sušená a hlazená zvířecí kůže. Nejen pro vedení účetních knih byl vhodný zejména pro svou trvanlivost, a vystřídal tak papyrus. Papyrus a pergamen však byly poměrně drahé materiály, proto se i nadále pro část účetních záznamů používalo levnějších hliněných, dřevěných nebo voskovaných tabulek.

Stěhování národů vedlo k rozpadání starých říší a vzniku nových politických útvarů. Tím došlo k decentralizaci ekonomiky, což ztížilo sledování a kontrolu majetku a transakcí. Nové kultury a národy přinášely odlišné obchodní zvyklosti a praktiky. Mnoho z těchto národů mělo primitivnější systémy písma, což mohlo zpomalit rozvoj komplexních účetních praktik. V některých oblastech došlo k regresi v účetních technikách, neboť místní obyvatelstvo nebylo schopno efektivně vést účetnictví na úrovni, jakou znala Římská nebo Byzantská říše.

S šířením křesťanství se rozvinula určitá forma správy majetku, která se odrážela v účetních praktikách. Během středověku se účetnictví rozvíjelo zejména v klášterech, které hrály klíčovou roli v uchovávání bohatství a správě majetku. Klášterní účetní byli často vysoce vzdělaní a používali složitější metody pro sledování a správu svých financí.

Kromě církve byla hlavními aktéry obchodu italská města jako Benátky, Janov a Florencie. Právě v Itálii se zformoval obchodní systém, který podporoval rozvoj účetnictví. V tomto období bylo účetnictví vedeno ručně a zaznamenávalo se pomocí jednoduchých metod, které zahrnovaly například seznamy příjmů a výdajů.

Většina z nás si pamatuje z hodin dějepisu, že papír vynalezli Číňané. Do Evropy se však dostal díky Arabům, kteří jeho tajemství převzali a již v 8. století našeho letopočtu měli dvě továrny na jeho výrobu, a papír začali masivně zavádět do svých úřadů. Na místo papyru a pergamenu tak nastoupil levný papír. Arabové však pro rozvoj účetnictví znamenali více – převzali poznatky euklidovské matematiky, desetinnou číselnou soustavu od Indů a doplnili ji nulou.

Do Evropy se tak ve středověku šířily znalosti kupeckého účetnictví ze dvou stran – z Itálie a Řecka zhruba v 5. století a dále ze Sicílie a Španělska v 8. století. Díky arabskému vlivu bylo Španělsko první zemí, kde byla povinnost účtovat upravena soudními nařízeními a později zákonem. Rozhodnutím soudního dvora v Katalánsku se tak stalo již ve 12. století.

Dnes je pro mnohé z nás účetnictví také běžnou součástí života – se stranami Má dáti a Dal, účtovou osnovou a účetními programy. Můžeme si jenom domýšlet, jak bude účetnictví vypadat třeba za 100 let…

Související články:
Dějiny účetnictví – od nejstarších dob po středověk – 1. část – Portál POHODA