Změny v pravidlech pro vystavování daňových dokladů

V současném legislativním procesu je projednáván návrh novely zákona o dani z přidané hodnoty pro rok 2013 (jedná se o sněmovní tisk 733). Tato novela zákona by měla přinést zásadní změny v pravidlech pro vystavení a uchování daňových dokladů. A to od okamžiku vystavení až do konce lhůty pro jejich uchovávání, bez ohledu na to, zda jde o daňový doklad v listinné či elektronické podobě. Tyto změny vyplývají ze Směrnice Rady EU o společném systému daně z přidané hodnoty.
 

Hlavní změny při vystavení daňového dokladu

 
ZDPH v § 26 nově definuje daňový doklad, přičemž dochází k zrovnoprávnění dokladů v listinné a elektronické podobě. S použitím daňového dokladu v elektronické podobě musí souhlasit osoba, pro kterou se plnění uskutečňuje. I nadále zůstává zachována odpovědnost osoby, která plnění uskutečňuje, za správnost údajů na daňovém dokladu i za dodržení lhůty pro jeho vystavení.
 
V § 27 jsou pak zcela nově upravena pravidla pro vystavování daňových dokladů. Vystavování daňových dokladů se řídí podle pravidel členského státu, ve kterém je místo plnění.
 
V § 28 jsou stanovena pravidla pro vystavování daňových dokladů v tuzemsku a uveden výčet případů, kdy plátce nebo osoba povinná k dani musí vystavit daňový doklad, přičemž lhůta 15 dnů ode dne, kdy vznikla povinnost přiznat daň nebo uskutečnění plnění, zůstává zachována. Toto ustanovení dále opravňuje osobu povinnou k dani pověřit k vystavení daňového dokladu svým jménem jinou osobu.
 
Zásadní náležitosti daňového dokladu jsou vymezeny v § 29, přičemž v následujících ustanoveních jsou uvedeny pouze výjimky nebo odchylky od základních náležitostí u jednotlivých specifických dokladů (jedná se o zjednodušený daňový doklad, splátkový kalendář, platební kalendář, souhrnný daňový doklad a doklad o použití).
 
§ 33 pak stanoví, co se považuje za daňový doklad při dovozu zboží a § 33a pak naopak definuje daňový doklad při vývozu zboží.
 
V § 34 se nově stanoví, že u všech daňových dokladů musí být po celou dobu jejich „životnosti“ zajištěna věrohodnost původu daňového dokladu, neporušenost jeho obsahu a jeho čitelnost.
 
Věrohodností původu se rozumí, že je zaručena totožnost osoby, která plnění uskutečňuje nebo která daňový doklad oprávněně vystavila.
 
Neporušenost obsahu znamená, že obsah daňového dokladu nebyl změněn a čitelností skutečnost, že je možné seznámit se s obsahem daňového dokladu přímo nebo prostřednictvím technického zařízení.
Dále se stanoví možnost zajistit věrohodnost původu daňového dokladu a neporušenost jeho obsahu jakýmikoli kontrolními mechanismy, které vytvářejí spolehlivou vazbu mezi daňovým dokladem a daným plněním. Jedná se např. o uznávaný elektronický podpis, uznávanou elektronickou značku nebo elektronickou výměnu informací (EDI).
 

Uchovávání daňových dokladů

 
Obecná pravidla pro uchovávání daňových dokladů jsou uvedena v § 35. Doba uchovávání daňových dokladů zůstává zachována. Jedná se o lhůtu 10 let od konce zdaňovacího období, ve kterém se plnění uskutečnilo. Uchovatel se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku je povinen uchovávat daňové doklady v tuzemsku s výjimkou, že je zachován nepřetržitý dálkový přístup, dále má povinnost předem oznámit správci daně místo uchovávání daňových dokladů, pokud toto místo není v tuzemsku, a na žádost správce daně zajistit český předklad daňového dokladu vystaveného v cizím jazyce.
 
Ustanovení § 35a pak upravuje samostatně elektronické uchovávání daňových dokladů a možný vzájemný převod z listinné podoby do elektronické a naopak. Nově je stanovena povinnost uchovatele, který uchovává daňové doklady prostřednictví elektronických prostředků, uchovávat elektronicky také data zaručující věrohodnost původu daňových dokladů a neporušenost jejich obsahu.
 
Dále je stanovena povinnost uchovatele zajistit bezodkladně přístup pro správce daně k daňovým dokladům, pokud jsou daňové doklady uchovávány prostřednictvím elektronických prostředků zaručujících nepřetržitý dálkový přístup k uchovávaným datům.